Nový Zéland

V zemi dlouhých bílých oblak (únor - březen 2014)  - mapa

James Cook bohužel objevil Nový Zéland o 200 let dříve, než by se slušelo. Jedna z nejkrásnějších zemí na světě je tak dnes téměř zničena kvůli chamtivosti naší civilizace. Je nutno dodat, že snaha vrátit krajinu alespoň částečně do původního stavu je ve světovém měřítku nadstandardní. Na Zélandu se cestuje příjemně - není tu nic, co by Vás sežralo nebo jen píchlo a infrastruktura je přizpůsobena turistům. Jen si musíte zvyknout, že je tu jaksi vše jinak: slunce svítí ze severu, na jihu je větší zima, jezdí se vlevo, Vánoce jsou v létě a když někdo krade, jde si sednout do vězení. Nový Zéland se skládá ze dvou hlavních ostrovů, z nichž ten jižnější je větší, zachovalejší a prý daleko krásnější. Proto se stává mým hlavním cílem.

Cesta na Jižák

Přistání na Novém Zélandu je takové roztomilé. Připadám si, jako kdybych přijel k babičce na prázdniny. Všechno kolem je malé a domácí a nikdo nikam nespěchá. Prostě jako na opravdovém konci světa. Hned večer v centru Aucklandu ovšem člověk vystřízliví, po jihovýchodní Asii je to brutální cenový šok. Vcházím do obchodu, abych si koupil něco k jídlu. I ten největší nesmysl stojí tolik, co můj týdenní plat doma. Říkám prodavači skoro plačky, že je to moc drahé, odpovídá, ať si teda nic nekupuju a jdu pryč. Absolutně netuším, jak tu mám bez hypotéky přežít šest týdnů. Hostel ve městě, který jsem si objednal ještě před příletem, abych si odpočinul po dlouhém letu, je plný zhýralé zlaté mládeže z Austrálie, která tweetuje všude kolem sebe ostošest a je jí jedno, že hodina internetu vyjde na jednu českou večeři. Nevyspalý se ráno vydávám stopovat pryč z města. Nemám mapu, tak začínám přímo v centru. Po dvou hodinách se smiluje sympatický chlápek původem z Fidji a odváží mě pryč. Ač je obloha kompletně zatažená a přesto, že mám za sebou měsíc v jihovýchodní Asii, mám brzy odpoledne úplně spálené ruce a krk. Aha, takže ta ozónová díra skutečně existuje. Autostop mi moc nejde, mířím chaoticky na jih a za první den urazím jen 250 kilometrů. Navíc je většina geografických názvu převzata z původního jazyka Maorů a všechny zní nějak jako Huatamatawepehepe, takže se neustále ztrácím. Jako první cíl volím národní park Tongariro, který byl založen jako ochranné pásmo kolem jedné ze sopek na severním ostrově. Po dvou dnech a osmnácti stopech dorazím k jeho vstupní bráně.

Ač je na Novém Zélandu nepřeberné množství úchvatných treků, existuje skupina sedmi tzv. Great Walks, které stojí nade všemi (jako ty prsteny). Všichni z nich blázní a chtějí je projít, proto přistoupila vláda na systém registrace, aby nebyly překračovány denní kvóty. Ten nejslavnější, Milford Sound Trek, je rezervován téměř na rok dopředu. Mezi Great Walks patří i přechod Tongariro, ale zde není registrace nutná, pokud nechcete spát v místních chatách. Hned po prvních stovkách metrů má člověk pocit, že se ocitl v naprosté divočině. Kolem je nádherná krajina bez známky civilizace. Poprvé na této dlouhé cestě stavím nový stan a uvědomuji si, že jsem vlastně za celou dobu v Thajsku a Kambodži nebyl ve volné přírodě. Ráno se kazí počasí, zvedá se vítr. Napojuji se na hlavní turistickou trasu a ocitám se v nekonečném hadu lidí. Vítr opravdu nabývá na síle a začíná být nebezpečný a na stezce postupně procházím kolem několika žen na pokraji zhroucení, které se snaží utěšit jejich druzi. Aha, takže tu opravdu někdy fouká. Po přechodu hřebene v mlze se má cesta opět odpojuje z hlavní stezky. Krajina je trochu mimozemská, pokrytá barevnými písky a jezírky s vulkanickou činností. Trek plánovaný na tři dny zdolávám v jakémsi tranzu za 24 hodin a polomrtvý si lehám na silnici vedoucí na jih.

Mám štěstí, hned první vůz mě odváží až na dolní konec severního ostrova do Wellingtonu. Chlápek cestou ještě navrhuje, že mě nechá přespat u sebe doma, ale po telefonickém rozhovoru se ženou bere zkroušeně svou nabídku zpět. Stavím stan na odstavném parkovišti před městem a druhý den ráno nakládám svůj batoh na trajekt pendlující mezi ostrovy. Už příjezd na Jižní ostrov dává znát, že mě čeká skutečný přírodní skvost. Proplouváme nízkými fjordy Marlborough Sounds a přistáváme v městečku Picton.

Abel Tasman

Z posledních sil se ubytovávám v městě Nelson a dávám si na den klid. Uvědomuji si, že už jsem více než dva týdny v kuse na cestě. Nelson mi připadá jako snad jedno z nejlepších míst pro život na světě, do doby než potkám v parku dvě puberťačky. Nenechají na "tý hnusný díře, kde se fakt celej rok vůbec nic neděje" nit suchou. Další ráno vyrážím na pochod po pobřeží na Abel Tasman Great Walk. Jedná se o nejnavštěvovanější trek v zemi a pro přespání je opět nutná registrace. Tentokrát riskuji návštěvu bez zbytečného papírování. Trek je velice příjemný a pohodlný. Stezka se vine téměř neustále v krásném bohatém lese v dohledu od přírodních písčitých pláží.

Konec světa

Další noc poprvé zažívám útok zdejších mušek, tzv. sandflies. Mušky jsou opravdu jediná nepříjemnost v této zemi, ovšem když mají svůj den, dal by člověk snad přednost i útoku grizzlyho. Obsypávají můj stan tak, že vážně uvažuji o koupi přenosné toalety, abych nemusel courat ven. Autostopem se dostávám až do největšího města na Jižním ostrově, do Christchurch, jehož centrum bylo těžce postiženo hned dvakrát po sobě při zemětřesení. Mám zde domluvené vypůjčení auta, pán za přepážkou přede mnou mění na internetu dohodnuté podmínky, dostávám starou herku, za trochu více peněz a musím se s ní otočit zpět, ač jsem ji měl původně vrátit až na letišti v Aucklandu. Ale i tak vychází půjčení na méně než polovinu obvyklé ceny. První den řízení vlevo je ve znamení velké nervozity: na jediné silnici na Jižním ostrově je velký provoz a hustě prší. Dojíždím až ke známým Moeraki Boulders, geologické podivnosti z Paleocénu. Večerní fotografování nevychází dobře, zato ráno mám štěstí na světlo. Pokračuji autem na jižní pobřeží, je téměř opuštěné. Cestováni autem je pohodlnější než autostop, zvláště když téměř neustále prší. Na jižním pobřeží u oceánu zažívám opravdovou fotografickou nirvánu: mraky se honí ve třech nezávislých vrstvách, moře bouří a na západě v horách Fiordlandu je vidět několik sněhových bouří. Rozhodně nejúžasnější hra světla, co jsem kdy zaznamenal.

Fiordland

Národní park Fiordland bývá obvykle vrcholným zážitkem při návštěvě Nového Zélandu. Leží na jihozápadě Jižního ostrova a je to nejdivočejší a nejdeštivější část země. Hlavně díky srážkám a náročnému terénu je oblast v podstatě neobydlená. Je to jinde nepoznaný pocit: kráčíte po úzké stezce a víte že v okolí desítek až stovek kilometrů kolem Vás není žádná jiná infrastruktura. Tak bujný prales se vyskytuje na světě už pouze na západním pobřeží Kanady a USA. Už několik týdnů před příjezdem jsem se musel registrovat na zdejší treky, protože v sezóně bývají limity beznadějně plné. Jako první absolvuji nedávno otevřený Kepler Trek. Jde o trasu asi šedesát kilometrů dlouhou, rozdělenou na tři etapy, která postupně protne všechna vegetační pásma národního parku. Hned první kilometr dostávám šok. Poprvé procházím deštným pralesem mírného pásma a nevěřícně zastavuji snad každých deset metrů a zírám na neuvěřitelnou přebujelost vegetace. V prvním táboře je dobrá parta, seznamuji se s izraelským vysloužilcem s posttraumatickým syndromem, s totálně pracovně vyhořelou Japonkou a francouzským prokletým básníkem. Velmi si rozumíme a tak spolu s přestávkami zůstáváme další téměř dva týdny.

Vydávám se sólo do slavného fjordu Milford Sound, kde se hory šplhají přímo z moře do výše půldruhého kilometru. Mám štěstí na počasí a zažívám fjord během 24 hodin v ponuré i slunečné atmosféře. Místo je velmi fotogenické, celý den se procházím v okolí a večer i ráno mám plné ruce práce. Ubytovávám se po delší době v místním hostelu, po teplé sprše říkám dívce na pokoji, abych otevřel společenskou konverzaci, jak je příjemné se po týdnu osprchovat. Odvětí, že ten týden u mě odhadla, hned jak jsem vstoupil. Tím se naše konverzace uzavírá.

Cestou zpět z fjordu zastavuji kvůli fotografování pod kopcem Key Summit, ze kterého má být kruhový výhled na krajinu Fiordlandu. Výhledy jsou skutečně krásné a vůbec nikdo tu není, avšak počasí nepřeje. Ve snaze o lepší kompozici lezu bez bot do jezírka, ale nohy mi ztuhnou tak, že mám problém se z vody vůbec dostat. Asi deset minut po západu slunce spatřím necelé tři metry před sebou sedět na stromě sovu. Trpělivě počká, až kompletně přenastavím fotoaparát, nechá se blýsknout postupně až z necelého půl metru a pak v klidu odletí. Respekt!

Nastupuji na poslední z Great Walks - slavný Routeburn Trek. Předpokládaná doba je opět tři dny, ale za dobrého počasí se dá zvládnout i za den. Půjčené auto se stává handicapem, protože trek končí na jiné silnici než začíná a dostat se zpět je bratru 300 kilometrů po silnici. Trek provede své návštěvníky dvěma národními parky a všemi vegetačními pásmy jihu Nového Zélandu. Výhledy ze stezky jsou okouzlující, ale i tak je pro mě spíše zklamáním. Jednak nepředčil superlativy, které ho předem provází, a také už mám těch pochodů za sebou asi moc. Protože se mi nechce trávit čas stopováním zpět, otáčím se před koncem pochodu a sbíhám zpět k autu. Od této chvíle přenastavuji svoje priority z chození na fotografování.

Otago a Wanaka

Po východním, jižním a západním pobřeží zbývá prozkoumat střed ostrova. Leží ve srážkovém stínu Jižních Alp a vše je tu sušší, místy až vyprahlé. S přáteli se scházíme v městečku Wanaka a vyrážíme do národního parku Mount Cook. Mount Cook je nejvyšší vrchol v zemi a kopec se proslavil i tím, že na něm trénoval sir Edmund Hillary, pozdější pokořitel nejvyšší hory světa. Několik desítek kilometrů vede silnice podél jezera Pukaki s blankytně modrou vodou. Dorážíme do centra národního parku a podnikáme výstup k chatě Muller Hut. Hned po začátku výstupu se prudce rozprší a tak se kvůli rýmičce vracím k autu. Protože však po několika hodinách déšť ustává a obloha se projasňuje, podnikám noční sólo výstup k chatě tak, abych stihnul dojít do cíle před východem slunce. Všichni turisté na chatě jsou úplně zdecimovaní z výstupu předchozího dne v extrémním počasí a tak jsem i se svou rýmičkou skoro jediný zde schopen pohybu.

Poslední společná výprava s přáteli vede do národního parku Mount Aspiring. Procházíme alpským údolím pod druhou nejvyšší horu v zemi. Chceme přespat v chatě na úbočí hory, ale při výstupu potkáváme rangerku, která nás varuje před příchodem cyklónu a nabádá nás, abychom raději vypadli z celé oblasti, protože na několik dní bude nesjízdná i místní silnice. Loučím se s přáteli u jezera Wanaka, vedou odsud tři cesty, každý si vybírá jednu. Vydávám se prozkoumat severní část západního pobřeží.

Západní pobřeží

Přichází nahlášený cyklón. Nejprve celkem vydatně prší, pak prší o dost víc, ale teprve po několika hodinách se opravdu hodně rozprší. Poté se déšť neustále stupňuje a nakonec začne pršet tak, že víc už snad ani pršet nemůže. Ve finále se ukáže, že může. Ani náhodou se nedá řídit a tak trávím celý den v autě na parkovišti a přemýšlím, co udělám, až budu potřebovat na malou. Intenzivní déšť naštěstí přestává a mění se v obvyklé, téměř neustálé přeháňky.

Projíždím kolem dvou ledovců, které jsou unikátní tím, že sahají až do pásma deštného lesa, ale jinak ničím nezaujmou. V noci se procházím po stezce v lese, ze které jsou vidět tisíce světélkujících bodů. Jedná se o fosforeskující endemit zvaný glowworm. Snažím se je fotografovat, ale v té tmě je to skoro zbytečná piplačka. Na druhý pokus mám štěstí na světlo u jezera Matheson, ve kterém se zrcadlí Mount Cook.

Posledním cílem na západním pobřeží je místo zvané Pancake Rocks, kde by měly být krásné útesy i takzvané blowholes, něco jako "foukací díry". Jsou to zvláštně zformované průduchy v pobřežní skále, kde za určitých podmínek vlna jakoby exploduje a voda vylétává vysoko do vzduchu. Opravdu se čas od času stane, že je mořská tříšť vysoko nad mou hlavou, a to stojím možná dvacet metrů nad hladinou moře. Místo je skutečně fotogenické a zůstávám zde večer i následující ráno. S francouzským fotografem a jeho obdivovatelkou si vyměňujeme kontakty, protože zjišťujeme, že jsme měli téměř totožný itinerář, tak kvůli porovnání fotografií po příjezdu domů.

Přejíždím Jižní Alpy zpět do východní části ostrova přes průsmyk Arthur's Pass. Docházejí mi baterky (od fotoaparátu), protože jsem se dlouho nikde neubytoval. V průsmyku tedy vcházím do místní kavárny a spolu s objednávkou asi nejdražšího espresa v životě prosím obsluhu o dobití baterie. Přichází paní vedoucí a oznamuje mi, že espreso za dobití je sakra málo, a že bych si musel objednat jídlo alespoň za 20 dolarů. Jsem z toho tak v šoku, že mě první vtipná reakce na nastalou situaci napadá až druhý den v horách. Když jsem později někomu líčil tuto historku, odvětil, že je symptomatická pro vývoj novozélandské společnosti v posledních 20 letech. V místním terénu si spletu cestu a jdu na jiný než vyhlédnutý vrchol, ale ukáže se moje šťastná hvězda a přicházím na kouzelné místo, kde stojí chata nejnižší cenové kategorie, tedy zcela zdarma. V noci mě budí příšerný hluk. Po několika minutách, jedněch z nejdelších v životě, se ukazuje, že to si jen dva papoušci Kea přiletěli zablbnout s turistou a poskakují na plechové střeše. Kea jsou velmi inteligentní a prý si neustále musí s něčím hrát, aby se neunudili k smrti. Místní vláda dokonce financuje projekt vývoje chytrého telefonu, který půjde ovládat zobákem, aby zmírnila škody, které jinak otrávení ptáci napáchají na veškeré infrastruktuře této těžce zkoušené země.

Vracím auto v Christchurch v dohodnutý den. Už mě čeká jen autostop přes oba ostrovy zpět do Aucklandu. Pán v půjčovně je hodný a zaveze mě až na výpadovku na kraj města. Přespávám v městečku Kaikoura, které je navštěvované hlavně kvůli pozorování velryb. Po velmi dlouhé době hledám opět ubytování a mám štěstí na hostel se saunou. Sauna je lepší než velryby, přesvědčuji sám sebe ve snaze ušetřit. Další den už čekám na trajekt na severní ostrov. Po více než měsíci bloudění po nádherném Jižním ostrově ho chca nechca opouštím. Jižní půlka Zélandu se loučí stylovým západem slunce.

Zpět na severu

Na severním ostrově plánuji už jen jednu zastávku, na víc nezbývá čas. Je jí posvátná hora Maorů, sopka Taranaki. Zvedá se souměrně z úplné roviny až do výšky 2700 metrů a vylézt nahoru musí být ohromná pruda. Myšlenku na dobytí vrcholu zavrhuji u chatky ve výšce 2000 metrů, kam polomrtvý dorazím - kdo se snažil někdy vylézt na hromadu písku, ví, o čem mluvím. Kromě mě jsou hosty pouze postarší manželé, kteří se spolu toulají už více než rok po kraji a stále si kupodivu nelezou na nervy, naopak se k sobě chovají velmi hezky a dokonce se i po té době stále smějí vtipům toho druhého. Západ i východ slunce jsou monstrózní. Večer vrhá sopka stín až k masivu Tongariro, kde jsem začínal svůj výlet, ráno je všude kolem nás naopak inverzní oblačnost. V osadě pod sopkou zpívají Maorské děti tradiční lidové písně. Ač nerozumím ani slovo, tleskám jako o život, a jen doufám, že texty nejsou třeba o vyvraždění bílých tváří včetně turistů a návratu ke starým dobrým časům.

Autostop do Aucklandu šlape tentokrát jako hodinky, lidé mě zvou na jídlo a pití, jeden hodný pán mi dokonce staví, i když jen tak ležím u cesty a odpočívám, a pak na mě i počká kvůli nákupu v supermarketu, zaměstnanec na benzínce mě sám od sebe nakládá a odváží na podle jeho názoru lepší místo pro stopování. Nový Zéland se loučí v tom nejlepším světle. Poslední den trávím v hlavním městě a je to tak trochu šok po téměř šesti týdnech v divočině. Přespávám u jedné dívky z Čech, na kterou mám kontakt už z domova. Je velmi dobrým pozorovatelem a bohužel až těsně před odjezdem se o této zemi dovídám tolik, co za celou dobu ne. Zbývá přežít 56-hodinový let se čtyřmi přestupy a člověk je z druhého konce světa zase doma.

Více v galerii